Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Střední Haná > Kultura > Akce.cz > Adam Kašpar - Argument oka

Adam Kašpar - Argument oka

Místo
Olomouc
Datum konání
Typ

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

detail akce Adam Kašpar - Argument oka
Zpět na přehled